Malajsko 2008

Malajsko – cesta za sluncem, orangutany a jeskyněmi

Název země Malajsko byl pro mne odedávna exotický. Teprve nedávno jsem si znovu uvědomila, že tato země neleží jen na malajském poloostrově, ale její část je na největším ostrově v Jihočínském moři, na Borneu.  Právě na tomto ostrově jsme se rozhodli strávit čtrnáct dní. Ve škole jsme se museli učit v hodinách zeměpisu zpaměti název čtyř významných ostrovů v této oblasti mezi Indickým a Tichým oceánem,  které patří Indonesii: Borneo, Sumatra, Jáva, Celebes. A pak je tu píseň zpívaná za našich studentských let při kytaře u táboráků „Malajko černooká, tvoje krása divoká, mě tak vábí...“

Když už jsme u názvů,  také mnohá jiná jména měst a oblastí v Malajsku zní zvukomalebně: tak třeba, dvě malajské provincie na Borneu se jmenují Sarawak (Země zoborožců - Land of the Hornbills) a Sabah (Země za větrem - Land Below the Wind).  Hlavní město province Sabah se jmenuje Kota Kinabalu, a nejvyšší hora o výšce 4101 m je Mount Kinabalu. A to ani nemluvím o přístavu na malajském poloostrově Melaka (od středověku základna pro pirátské  nájezdy, což trvá až po dnešní dny, úžina Melaky je považována námořníky za nejnebezpečnější na světě) nebo o přístavu na východním pobřeží Sabah, zvaném Sandakan (to mi tedy zase připomíná proslulého hrdinu Sandokana).

   
01 - pláže, jeskyně, orangutáni

Velkým positivem země jsou jeho milí pracovití obyvatelé.  Země čítá necelých 25 miliónů, z čehož Malajců je asi 62 procent, Číňanů 24 procent, Indů kolem 7 procent, zbytek připadá na různé jiné národnosti. Na Borneu se však lidé nepovažují za Malajce, ale za obyvatele Sarawaku a obyvatele Sabah (nevím, jak bych do češtiny správně převedla jednoslovné označení – Sarawačané?? od Sabah už to neumím odvodit vůbec).  Převládajícím náboženstvím v Malajsku je islám, ale náboženská svoboda je zaručena ústavou (Číňané jsou buddhisti a taoisti, Indové hlavně hinduisti, je zde i hodně  křesťanů).  Na Borneu jsou římskokatolické kostely v každé malé obci.

Malajsko budí dojem prosperující země, která si do značné míry poradila s problémem chudinských čtvrtí, i když chudoba tu očividně existuje, jen podstatně lépe skrytá než třeba v Indii – u chudých rybářů na mořském pobřeží, u Orang Asli (původních obyvatel Malajska, žijících většinou na okraji tropických pralesů, které stále více mizí ve prospěch monokulturní palmy olejné), u Nomádů, které se vláda snaží usadit nebo na okrajích měst. Nezaměstnanost však tvoří necelá 4 procenta a sociální síť pro ty nejchudší existuje. V Malajsku má člověk příjemný pocit multikulturní společnosti – přes některá vnitřní pnutí mezi jednotlivými etniky a násilnostmi v minulosti je zřejmé, že  vláda i populace si  jsou vědomi toho, že mohou prosperovat jen společně. 

Historie země je komplikovaná, jak to bývá v této oblasti zvykem. Na území dnešního pevninského Malajska se  kolem roku 600  rozkládala buddhistická říše Srivajaya, v mnohem pozdější době  byla  kolem r. 1400 odrodilým hindským princem Parameswarou založena Melaka, ale už v 15. století se  začal šířit islám prostřednictvím indických obchodníků – byla to doba Mogulů  vládnoucích rozsáhlé říši na území dnešní Indie a Pakistánu.  Následuje obvyklé kolečko vlády koloniálních mocností: v 16. století tu vládli Portugalci, v 17. století Holanďané a od 18. století Britové, nejdříve jen prostřednictvím Východoindické společnosti. První britský zástupce královny byl dosazen jako vládce  r. 1874. Historie provincií na ostrově Borneo Sarawaku a Sabah,  je však odlišná. Sarawak byl po staletí pod volnou kontrolou sultanátu Brunei.  Ke změně došlo teprve v r. 1839, kdy tam dorazil James Brooke jako zástupce britské Východoindické společnosti a založil dynastii tzv. Bílých rajů. Dalším bílým rajou se stal jeho synovec Charles Brooke a třetí bílý raja, Charles Vyner Brooke, druhý syn Charlese, vládl až do okupace Bornea Japonci v r. 1941 a posléze předal poválečný Sarawak v r. 1946 pod vládu Britů. Osud provincie Sabah byl odlišný, dlouho byl zástavou v politických hrách Indonésie a dalších jihovýchodních asijských mocností, od 19. století ovládán Brity pod názvem Severní Borneo.   Japonci se v době okupace země v letech 1941-45 chovali v Malajsku stejně brutálně jako všude jinde a Britové po válce ztratili na úctě a významu, protože se Malajci cítili zrazeni a necháni Japoncům na pospas. V r. 1946 se však Britům přesto podařilo  přesvědčit sultány devíti provincií na malajském poloostrově, aby vytvořili  tzv. Malajskou unii s centrální vládou. Sultánům  zůstaly zachovány jejich příjmy jako placeným „poradcům“. Tento naprosto unikátní systém zůstal do jisté míry zachován dodnes. Malajsko je konstituční monarchií, sultanátem, kde nejvyšší vládce je volen jednou za pět let devítičlennou radou sultánů. Bývá ovšem pravidlem, že se nejvyšším vladařem stávají postupně sultánové z jednotlivých provincií, aby se na každou provincii po čase dostalo. Malajská unie byla po protestech obyvatelstva, které se s britským vlivem nesmířilo tak snadno jako sultáni,  v  r. 1948 změněna na Malajskou federaci. Tato federace zachoval privilegia sultánů, ale vyhlásila také zvláštní privilegia pro Malajce. Malajské občanství nebylo nadále tak snadno dosažitelné pro osoby nemalajské národnosti a dodnes jsou Malajci podporováni a dostává se jim jistých privilegií, kvót v úřadech, a tak dále, aby se pozvedla úroveň malajského etnika.  Nebylo divu, že  Malajci považovali vyhlášení nové federativní ústavy za vítězství, protože  Britové akceptovali  jejich podmínky, avšak Číňané jako menšina se cítili zrazeni, zvlášť proto, že v době druhé světové války to byli hlavně oni, kdo bojoval  proti Japoncům. Tak se obyvatelé venkova (hlavně Číňané) stali snadnou kořistí komunistické ideologie, která jim slibovala rovnou a spravedlivou společnost. Partyzánská válka v Malajsku trvala od r. 1948 do roku 1960, plných dvanáct let. Jednalo se o jasnou občanskou válku, ale stav byl  umírněně nazýván „emergency“, a sice z obskurního důvodu, aby zůstaly v platnosti a mohly být vypláceny pojistky, které za normálních okolností nezahrnují rizika válek, občanských válek  a občanských nepokojů. Jednalo se tedy oficiálně prostě jen o „stav nouze“.

Nezávislost Malajska byla vyhlášena ještě v době „stavu nouze“ v r. 1957. Malajské slovo pro nezávislost je  Merdeka, a Merdeka Square tak můžeme najít skoro v každém městě. V r. 1963 se po rozsáhlém diplomatickém zápolení k pevninskému Malajsku připojil Singapur a Británie k němu přidala své bývalé provincie Sabah a Sarawak, rozkládající se na ostrově Borneo.  

Unie se Singapurem však neměla dlouhého trvání, protože poměr obyvatelstva  v obou zemích je opačný – Číňané, kteří jsou v Malajsku v menšině, tvoří v Singapuru většinu. Britové (i Malajci) se proto obávali zvýšeného čínského vlivu v zemi a také se jim nezdály komunistické názory vítězné politické strany v singapurských volbách.  Singapur byl více méně donucen vystoupit z Unie  v r. 1965. První  ministerský předseda, otec původního sjednocení Lee Kuan Zew, mladý, v Cambridgi vzdělaný levicově orientovaný a komunistickou stranou Singapuru podporovaný právník, prý  při rozpadu Unie plakal. Ovšem slzy mu brzy oschly, chopil se příležitosti, a udělal z malého  Singapuru to, čím je dnes, kvetoucí stát s nebývale silným smyslem pro pořádek a čistotu, dodržování zákonů, neexistující chudobou a kvetoucím bankovnictvím a obchodem.   

Provincie Sabah na severu Bornea byla okamžitě po připojení k Malajsku nárokována Filipínami, také Indonésie tvrdila, že celé Borneo patří jí. Konfrontace trvala tři roky, ale Malajsko nebylo nikdy skutečně ohroženo. Tento status quo zůstal na Borneu zachován dodnes, provincie Sabah a Sarawak patří k Malajsku, malá část ostrova patří Sultanátu Brunei, nejstarší existující absolutní monarchii na světě, a největší část je součástí Indonésie.   

Turistické lahůdky:

·       Jeli jsme si do Malajska odpočinout spolu s našimi německými přáteli. Pláž hotelu Shangri La v blízkosti města Kota Kinabalu byla nádherná, vlny v moři přiměřeně vysoké, bazén dostatečně velký a jídlo ve čtyřech různých restauracích s rozmanitou kuchyní dle příslušného etnika vynikající.  Přímo u bazénu byla bohatá fauna – na malé palmě se ve větvích vyhříval malý zelený had, v korunách stromů se to hemžilo barevnými ptáky, ještěrky se vyhřívaly na zdech a chytaly moskyty.

   
02 - Shangri La Rasa Ria Resort

·       Hned za hotelem se nacházelo „rehabilitační centrum“ pro orangutany. Jsou to jediní primáti žijící mimo Afriku. I na Borneu jsou čím dál tím vzácnější. Jsou to samotářská zvířata, která si jako obydlí staví hnízda z větví a v nich přenocují. Mláďata orangutanů  jsou v rehabilitačním centrum opatrována tak dlouho, dokud nejsou schopna života v džungli. Nejčastěji jsou pak převážena do velké rezervace o rozloze čtyřiceti čtverečních kilometrů v Sepiloku.

   
03 - Orangutáni

·       Kuala Lumpur –  Petronas Towers - po nějaký čas nejvyšší budova na světa postavená naftařskou společností Petronas a proto nazvaná Petronas Towers. Věže-dvojčata mají 88 pater a 452 metrů, ale vyhlídková terasa zvaná Skybridge je pouhých stoosmedesát metrů vysoko. Petronas Towers jsou impozantní z dálky, ale jejich návštěva je zklamáním. Dole pod nimi se rozkládá sice pěkný park, ale uvnitř je jen průměrný obchodní dům  a  údajně fantastický koncertní sál s výbornou akustikou. V době našeho pobytu  měl však na programu jeden koncert týdně (s velmi průměrným repertoirem, ale při týdenní frekvenci koncertů bylo samozřejmě stejně beznadějně vyprodáno). Také na vstupenky na Skybridge se musí stát fronta od 8,30 ráno, protože už v 16,00 zavírají. Dovedla  bych si představit, že takto známá budova by mohla být využita  mnohem lépe a byla by magnetem pro mnoho návštěvníků.

      
04 -Kuala Lumpur

Kuala Lumpur – Fish Spa.  Masáže a  rehabilitiace se podobně jako v Indii, Thajsku, Číně těší v Malajsku  velké oblibě. Ale co si představit pod pojmem  Rybí lázně - Fish Spa?  Pobyt v rybích lázních probíhá takto: přijdete do krásného relaxačně vyhlížejícího salonu, osprchujete si důkladně nohy,  posadíte se na pohodlný polštář a strčíte nohy dolů do akvária až po kolena. Kolem vás plují hejna malých rybiček, zvláštní druh pocházející z Turecka, které se Vám na nohy radostně vrhnou a oďobávají je. Lezou mezi prsty, šimrají vás do chodidel, okusují vám lýtka. Jejich čilá činnost podporuje  krevní oběh a využívá se také k léčbě některých druhů exemů. Ať už jsou léčebné účinky jakékoliv, je to hlavně příjemné.

05 - Rybí lázně

Výlet k hoře Kinabalu. Měří 4095 metrů a je zařazena mezi chráněné přírodní oblasti Unesca. Je to nejvyšší hora v oblasti mezi Himalájemi a Novou Guineou a pořád roste – o 5 mm za rok J. Jak bývá v podobných případech zvykem, domorodci se domnívají že horu obývají duchové  zemřelých. My jsme se tam jen procházeli a obdivovali džungli a obří přesličky na úpatí, vodopády a dech beroucí výhled. Ale pro mnoho turistů představuje Kinabalu  příležitost k výstupu na vrchol. Ti,  kteří jsou  fit, to prý zvládnou za jeden den, normální turista za dva dny.  Každý rok se pořádají soutěže v rychlosti výstupu a nejrychlejší borec to zvládl za tři a půl hodiny. A nejstarší osoba, která se kdy vyšplhala, byla devadesátiletá Japonka. Výlet na motorové lodi po jedné z místních řek byl jen průměrně zajímavý  – a hned na začátku nám bylo řečeno, že na pozorování zvířat „nedávají garanci“. Tak jsme viděli nejrůznější druhy opic, houpajících se v korunách stromů podél řeky a když jsem vyžadovala aspoň nějakého krokodýla, tak průvodce našel u břehu krokodýlí mládě dlouhé 20 cm, které chtěl pro mne chytit (abych si ho mohla pohladit),  ale mládě  uteklo. O to impresivnější byl pohled na úplněk, který se nám po západu slunce v celé kráse ukázal nad řekou. O komárech jsme byli informováni dopředu, takže repelent to jistil.

   
06 - Výlet po řece - Sabah

Výlet do Sarawaku do národního parku Gunung Mulu. Letěli jsme malým letadýlkem do Mulu. Je to letiště uprostřed džungle, silnice tam nevedou, jediná další možnost se tam dostat je 24 hodin lodí. V parku je zastoupeno osm typů lesa, včetně dešťového tropického pralesa, rašelinišť, mechového pralesa a dalších.  Nachází se zde 170 typů orchidejí, žije tu 275 druhů ptáků, 74 druhů žab, 281 druhů motýlů, 458 druhů mravenců, a tak by se dalo pokračovat.  To všechno by samozřejmě vyžadovalo zkoumání několika měsíců, ne 3 dny, které jsme na to měli. 

   
07 - tropický prales Mulu

Specialitou jsou miniaturní veverky, které jsme viděli šplhat po liánách, (tzv. Pygmy squirels) a netopýři (free-tailed bats).  V obrovské jeskyni zvané Deer Cave (Jelenní jeskyně)  žije kolem dvou miliónů netopýrů.  Při tříkilometrové prohlídce této 2160 m dlouhé a 220 m hluboké jeskyni je prozradí zápach čpavku vycházející z guana na zemi. Při pohledu  vzhůru vypadají na stropě jako jednotlitá masa. Každý den vyletí mezi pátou a sedmou hodinou odpolední z mohutného vchodu jeskyně v různorodých útvarech – jejich přelet trvá kolem půl hodiny a je ho možné pozorovat i z velké dálky. Ovšem být přítomen tomuto přírodnímu úkazu přímo u vchodu jeskyně je opravdový zážitek.

   
08 - Jelenní jeskyně, netopýři

Pochod tropickým pralesem jsme podnikli v kombinaci vedra a vlhkosti a bylo to dost náročné, i když jsme se nemuseli prosekávat mačetou, protože všude jsou upravené stezky. Jedním z největších zážitků bylo Sky Walking - chůze po visutých lávkách v korunách stromů tropického pralesa.

   
09 - Skywalking - v korunách pralesa Mulu

 Další túra z naší horské chaty v Mulu vedla do Clearwater Cave (Jeskyně průzračné vody) a Wind Cave (Jeskyně, kde se prohání vítr). Jeli jsme asi hodinu na štíhlé dlouhé lodi (Long Boat) řízené domorodcem. Větrná jeskyně má nádherné vápencové formace, stalaktity, stalagmity i stalagnáty a je v ní skutečně příjemný průvan, který člověka po strmém výstupu k vchodu osvěží.

   
10 - Větrná jeskyně - Sarawak

Clearwater Cave, Jeskyně průzračné vody,  je dlouhá 51 km (nejdelší v jihovýchodní Asii), z toho ovšem můžete projít, poté co zdoláte 200 schodů do prudkého kopce, jen asi 2 km (ale i to stačí). Jeskyní protéká řeka, která u východu tvoří jezírko, v němž je možné se v chladivé vodě osvěžit koupelí, to jsme s radostí využili.

   
11 - Jeskyně  průzračné vody - Sarawak

Při našem odjezdu se ráno u recepce  sešel veškerý personál, který nás v hotelu obsluhoval, včetně zpěvaček z baru, kam jsme chodili na každovečerní drink, a zapěli píseň na rozloučenou, vyjadřující naději na další setkání.  Bydleli jsme totiž v hotelu čtrnáct dní a už jsme tam patřili k inventáři. Bylo to dojemné, protože Malajci tak nějak umějí člověka přesvědčit, že je v jejich zemi opravdu vítán.  

   
12 - Rozloučení v Shangri La