Příběhy ze života

Indické příběhy

Příběh 1

Jak se v Indii (ne)dostat do vězení - 2007

Příběh poučný pro ty, kteří by chtěli začít podnikat v Indii. Začínám trochu ze široka protože je třeba vysvětlení z právního hlediska.

Dostali jsme objednávku na dodávku zpracovaného popílku (náš produkt, kterým se dá částečně nahradit cement při výrobě betonu) na výstavbu mezinárodního komplexu hotelu Kempinski v Djibuti/Afrika. Jednalo se o 1590 tun – 530 k dodání v dubnu, 530 tun k dodání v červnu, 530 tun k dodání v říjnu 2006. Zákazník otevřel akreditiv na celou zakázku, čímž byla závazně fixovaná cena za 1 tunu CIF Djibuti. Hledali jsme dopravce, který by byl ochoten rovněž fixovat dopravné za tunu po dobu 6 měsíců (což není běžné, ceny zvláště za námořní dopravu neustále  oscilují). Nakonec jsme takového našli, jmenovali se Al Cargo, byli sice o trochu dražší než ostatní, ale dali nám potvrzení objednávky na půl roku písemně.
První část zakázky proběhla bez problémů. Při dodání druhé části nemohl dopravce zachovat dohodnutý tarif, ale abychom splnili svůj závazek k zákazníkovi, povolili jsme mu o 3 dolary za přepravu každé tuny  navíc. Při třetí zakázce nebyl schopen dodat kontejnery vůbec, takže jsme museli najít jiného dopravce, ovšem za cenu asi o 15 dolarů za tunu vyšší.

 A tady nastal zádrhel, o který jde. Protože získat soudně od dopravce náhradu škody v Indii může trvat třeba  3 roky, stopli jsme u naší banky inkaso šeku vydaného dopravci za předchozí služby.  Naše platební podmínka s dopravci je totiž šek s posunutou splatností 30 dní, který je vystaven proti čistému konosamentu (námořní nákladní list, Bill of Lading), takže než mohl šek kasírovat, tak jsme platbu zastavili. V Indii mají ovšem šeky status směnky a vydání nekrytého šeku stejně jako nekryté směnky  je trestným činem.  V tomto případě dopravce přišel do banky a banka mu oznámila, že proplacení šeku bylo zastaveno. To sice není úplně stejné, jako kdyby šek nebyl krytý (peníze na účtě k jeho proplacení byly), ale je to skoro stejné.

Takže, my jsme zažalovali dopravce o náhradu škody a on nás zažaloval za propadnutý šek. A aby nás zprudil a donutil k proplacení šeku, vybral si k tomu soud v Mumbai (180 km – 4,5 hodiny autem od našeho Nashiku – to klidně může, i když se všechno odehrávalo v Nashiku, za předpokladu, že si vezme advokáta z Mumbai a uvede, že dlužná částka bude v případě jeho vítězství převedena na účet toho advokáta v Mumbai) a obvinil z tohoto trestného činu nejen finančního managera, který šek podepsal a ředitele firmy (což by mělo nějakou logiku), ale také mne jako ředitelku exportu, která s platbami nemá vůbec nic společného, a ještě jednoho spolupracovníka, který je v tom také úplně nevinně (mohli rovnou zažalovat také hocha, co nám přepojuje telefonáty nebo toho, co nám vaří kafe – ale podle indických zákonů můžeš obžalovat kohokoliv, je na soudu, aby obžalobu uznal, nebo ne).  

V březnu 2007 jsme byli pozváni k soudu. Jenže dva obžalovaní byli právě v té době na dovolené v Evropě. Kdyby náš indický právník nenechal pozvání válet se na stole a informoval nás, mohli jsme se omluvit a stání by bylo odloženo. Protože samozřejmě platí maňana, a na všechno je dost času, tak v naší nepřítomnosti neudělal nikdo nic, a indický soud na nás vydal pro nedostavení se k soudu zatykač. Tak jsem měla tu čest poprvé se dostavit k indickému soudu (regionálnímu).  Ve špinavém baráku se stěnami poplivanými žvýkacím tabákem, smrdutými toaletami, všude visícími kabely a věčně se otáčejícími vrtulemi u stropu, které dávají ten smrdutý vzduch aspoň trochu do pohybu, jsme se posadili na dřevěné lavice a čekali. Bylo asi osmatřicet stupňů nad nulou. Kolem pobíhali advokáti v černých oblecích s bělostnými košilemi a jakousi bílou kravatou/náprsenkou – zima jim v tom oblečení určitě nebyla. Dvě místnosti, ve kterých se mělo soudit, byly prázdné, soudci se nedostavili. Soudilo se v jediném místnosti v první patře a případů bylo mnoho: nejdřív museli odbýt všechny kriminálníky. Bylo půl páté odpoledne, když jsme se dostali na řadu my.  Soudce v černém taláru (tomu zima taky nebyla) v jazyce maharátí prohlásil, že když složíme kauci, tak nás za pohrdání soudem nezatknou (to nám bylo přeloženo naším mumbajským advokátem, který je tupec non plus ultra a jakmile se tato bouře přežene, musí být vyměněn). Ovšem neměli jsme sebou v kapse příslušných 40 000 rupií (10 000 rupií, tj. 5 000 Kč, za kus, byli jsme čtyři). Když jsme vyšli ze soudní budovy, spatřili jsme našeho řidiče v hádce s policistou, prý  špatně zaparkoval. Soudní policista chrlil nějaké tirády, které náš kolega Ranjit v klidu poslouchal a kterým jsme my nerozuměli. Po pěti minutách  odvedl policistu stranou a vyřešil záležitost malou pozorností do jeho kapsy.

Dalšího dne  jsme opět jeli k soudu – druhý pokus. Složili jsme kauci a dostali papír, který máme ukázat, kdyby se náhodou zpráva o složení kauce nedostala do Nashiku a chtěli nás tam zatknout – když prý ukážeme ten papír, tak nemůžou,  ale nevím, nevím. Trvalo to celé jen hodinu a půl, za což můj kolega musel opět odměnit místní administrativní pracovnici, která prý pracovala jako blesk, jinak by to příště mohlo trvat  4 hodiny. No, ale na první stání jsme pak museli další dva dny čekat - jeho výsledkem mělo být  naše osvobození od obžaloby pohrdání soudem a navrácení kauce. 

Očekává se ovšem, že vlastní projednávání kauzy (nebo vlastně obou kauz, naše žaloba kvůli nedodržení  smlouvy proti dopravci odehrávající se v Nashiku, a jejich žaloba kvůli nezaplacení šeku odehrávající se v Mumbai)  pak bude pokračovat poklidným tempem několik let. 

2012
Tak, a teď přichází  dokončení příběhu v modrém. Ten čtvrtek roku 2007 nás soudce  (viz výše) sice neposlal do vězení a nechal si jen kauci, ale celý případ trval až do poloviny  roku 2012.  Můj odhad, že se to povleče kolem dvou let, byl  příliš optimistický. Konalo se minimálně deset stání s nejrůznějšími odročeními z nejbizarnějších důvodů. Jedním z nich byl ten, že advokátka protistrany přišla do jiného stavu a jinou si nebyli povinni vzít, takže se počkalo, až zase nebyla v jiném stavu. Jeden soudce, který to měl na starosti, zase dostal ve vlaku infarkt. Jindy se prostě někdo jen nedostavil.
V červnu 2012 tedy nakonec došlo k dohodě, my jsme stáhli žalobu proti dopravci za škodu, kterou nám způsobili nedodržením smlouvy, soudce stáhl žalobu proti nám, že jsme nechali propadnout šek, za starou objednávku jsme jim museli zaplatit necelou  polovinu (to byla součást dohody), a tím by to mělo být vyřízeno.
Ale není, abychom dostali zpátky kauci, na kterou se stále ještě pohybujeme mimo vězeňské budovy, musíme se opět všichni najednou dostavit ke stejnému soudu v Mumbai, včetně právníka, a soud musí připravit příslušné dokumenty, které se mezitím octly v kartotéce a musí být nalezeny (problém je jak nalezení dokumentů, tak načasování všech účastníků).  Zda k tomu dojde do konce roku, není jasné. 
Takže, příběh  dosud není uzavřen, napíšu v příštím roce pokračování červeně, protože to závěrečné stání bude určitě také stát za  to.

Příběh 2

Jak se v Indii (ne)provinit zneuctěním indické vlajky – březen 2009

15. března 2009 se ve 14.00 hodin dostavili všichni účastníci oslavy mých narozenin,  někteří právě dorazivší, na slavnostní otevření rozšířeného provozu naší továrny v Nashiku.  Snímky z tohoto data ukazují chlapečka, který posléze stiskl knoflík a výroba se rozjela, a také vlajku, kterou naši pracovníci spouštěli od sila za doprovodu indické hymny, jíž následovaly podivné zvuky zvláštních rohů, které patří k místnímu koloritu . Ač v březnu v Nashiku nikdy neprší, strhla se  o pět minut později bouřka, takže nám prý pršelo požehnání bohů. Když přijde nečekaný déšť, tak tomu, že je to posvátné kladné znamení, Indové opravdu věří.  Ale v tomto případě o šťastný déšť nešlo.

Spuštěná indická vlajka se stala posléze jablkem sváru, protože jeden z místních konkurentů, s nimiž se nacházíme v neustálé bojové pozici,  udal firmu Dirk na policii pro  hanobení indického státního symbolu. Dokonce sin a to objednal soukromý filmařský tým, které se posadil ilegálně a bez pozvání na zeď a celé to filmoval.   Vlajka se prý může pověsit jen horizontálně, nikoliv vertikálně. Hanobení je trestný čin a na tři naše pracovníky, kteří prohlásili dobrovolně, že jsou za to odpovědni, byla uvalena vazba - změněna ovšem na obvinění na svobodě, když jsme zaplatili kauci. George se z toho naštěstí podařilo vynechat, protože pak by to bylo hanobení vlajky cizincem, což by  bylo horší.

Mezitím se nám podařilo najít v indických zákonech potvrzení toho, o čemž jsme stejně byli přesvědčeni, že tedy vlajku lze pověsit i vertikálně a že jsme ji možná dokonce měli pověšenou správně, I když to bylo trochu sporné – záleží to na tom, kde stojí lidé, kteří ji spouštějí a lidé, kteří přihlížejí a v tomto případě stáli lidé skoro všude a ještě ke všemu se vlajka zmítala různými směry ve větru náhle se dostavivší bouře (stejně to bylo jen o fous,  nevěnovali jsme tomuto tématu  dostatečnou pozornost, protože jsme netušili, co se z toho může vyvinout). Kvůli tomuto “hanobení” (rozuměj spuštění vlajky za doprovodu indické hymny) se bude konat soudní stání, kde budeme muset svou pozici obhájit. Pokud se divíte tomu, že kvůli takovéto prkotině dvakrát přijel v pozdních večerních hodinách zatýkací vůz policie do továrny, tak se nedivte, tak to v Indii  funguje, když někdo má  politické kontakty a někde někomu něco přistrčí – policie je hned výjimečně aktivní.

2012
Případ je uzavřen. Podařilo se to až po třech letech.   Od r. 2009 chodili naši 4 ředitelé pravidelně k nashickému soudu (naštěstí nashickému, nedovedu si představit, kdyby měli jezdit do Mumbai). Vždy si tam půl dne  poseděli mezi lupiči, násilníky a jinými kriminálníky, pak na ně přišla řada, soudce se podíval do spisu a řekl něco jako: Protistrana dosud nedodala požadované doklady. Odkládá se o měsíc.
Filmař, který dostal zaplaceno za to, aby to nafilmoval, nám nabídl, že film zničí, když mu zaplatíme. Odmítli jsme. Byl skutečně najat naším politickým i obchodním oponentem. V dalším stání se protistrana nedostavila vůbec. Pak onemocněl soudce, případ byl předán jinému a začalo se od počátku. Dva z našich obchodních přátel se zaručili svým majetkem,  že “zločinci” obžalovaní ze zneuctění vlajky neuprchnou ze země, jinak příslušná část majetku propadne.
Vrchol nastal, když soudce trval na tom, aby byl předložen doličný předmět, tedy  vlajka, která byla ušita na objednávku a spuštěna dolů ze sila, a  byla tudíž obrovská. Stání bylo čtyřikrát odročeno, protože vlajka nebyla přinesena. Nakonec ji tedy žalující strana přinesla a položila před soudce. Ta vlajka měřila tak metr krát  padesát centimetrů. Naši ředitelé nemohli věřit svým očím. Když se soudce zeptal, zda je to tedy předmět doličný, měli co dělat, aby nevyprskli smíchy a nebyli obžalováni z pohrdání soudem. Strana žalující nasadila poker face a pod přísahou prohlásila, že je to ta vlajka, která byla chybně pověšena.  Naši lidé pod přísahou prohlásili, že to ta vlajka není. Co se s původní vlajkou, kterou jsme nikdy nedostali zpátky, stalo, není jasné. Asi si z ní ženy policajtů ušily sari.
Nakonec se po třech letech i soudce unavil. Rozsudek zněl tak, že vina nebyla prokázána. Ale i my jsme mezitím studovali zákony, protože to, co se odehrávalo, nám připadalo vskutku obludné. A zjistili jsme, že zákon je vlastně v pořádku, protože  dává trest až tříletého vězení a pokuty (proto jsme považovali situaci za potenciálně nebezpečnou) jen v případě úmyslného zneuctění vlajky (mají na mysli zřejmě její pálení, ničení, veřejné poplivání atd.).  Samozřejmě, i kdyby nám byli dokázali, že vlajka visela opačně, bylo by těžké dokázat úmysl (zvláště když při spouštění všichni stáli v pozoru a hrála se indická hymna). Tak tento příběh je po třech letech ukončen úplně.  

Příběh 3

Jak se starat o  zesnulé – a la Indie (2010)

Toto je neuvěřitelná historie. Koupili jsme pozemek v severním indickém státu Madya Paradesh u města Bhopal,  abychom se pokusili tam postavit (ovšem v historicky dlouhé době) kopii továrny v Nashiku. Na dodávku popílku se podařilo uzavřít tentokrát jen pětiletou smlouvu s tepelnou elektrárnou v Sarni. Jinak podobný model, popílek se bude vozit v pytlech asi 150 km do naší továrny, kde se bude zpracovávat a pak plnit do cisteren určených  pro dopravu do betonárek – popílek opět nahradí asi 30 procent cementu. Továrnu jsem se rozhodli postavit radši u nějakého rozumně velkého  města, tedy u Bhopalu, protože tam je stavební trh a Sarni je tak říkajíc in the middle of nowhere, takže je v podstatě lepší vozit na delší vzdálenost  surovinu a mít blízko zákazníka, než zpracovávat popílek na místě a mít zákazníka daleko, a ještě odhánět hady a opice. Ale to jen na úvod.

Než jsme pozemek koupili, museli jsme, jak je v Indii obvyklé, dát dohromady dokumenty o vlastnictví
35 let nazpět.  Jak šel z ruky do ruky, zda na něm nejsou nějaká břemena, zda tedy pozemek opravdu patří tomu, kdo nám jej prodává. Také se muselo dvakrát inzerovat, zda nemá někdo proti prodeji/koupi  námitky. Všechno jsme tentokrát udělali přesně podle pravidel a podle toho nám to taky odpovídajícně dlouho trvalo. Když jsme tedy byly zapsáni do katastru a v ten moment za pozemek zaplatili, oddychli jsme si a začalo se s čištěním pozemku pro stavbu.   

Dva dny na to, to jsme byli v Goa, volal Georgovi ředitel budoucí továrny, pro kterého už je tam pronajatý dům a který tam bydlí, že se na pozemek dostavila delegace muslimů, která tvrdí, že tam nemůžeme stavět, protože tam před 120 lety byl muslimský hřbitov. George jsem omývala studenou vodou, pak se uklidnil. Usoudili jsme, že je můžeme poslat do háje, ale tak jednoduché to v Indii není. Jednak nechceme na naší stavbě a posléze v továrně nepokoje a rvačky, takže se tím musíme zabývat. Ukázalo se, že na okraji našeho pozemku prý bylo pohřbeno asi dvanáct muslimů. Bylo to v době, kdy  oficiální hřbitovy neexistovaly a místní vládce mohl donutit poddané pohřbít mrtvoly tam, kam se mu zachtělo. Tak došlo také k tomu, že na našem poli prý skutečně někdo před více než sto lety pohřben byl. Nabídli jsme jim tedy, aby místo přesně identifikovali.  To samozřejmě nebyli schopni udělat, ale ukázali na jakýsi pruh u silnice. Tak jsme jim nabídli, že tam nebudeme stavět a uděláme tam zahradu. To stejně všude děláme, tak by byla zahrada trochu na jiném místě, než jsme původně počítali. Když jsme jim toto navrhli, řekli, že si přejí, abychom nestavěli na dvojnásobné ploše než je to údajné pohřebiště. Proč, to nevysvětlili. Když jsme to odmítli, poslali stížnosti na všechna úřední místa. Podle našeho právníka, nemají ani jednu nohu, na které by mohli stát, právo je jasně na naší straně a nemusíme nikde ani dělat žádnou zahradu. Ale na druhé straně má muslimská menšina právo si organizovat svoje vesnice včetně rodinného života podle svých pravidel, která se musí respektovat, o to se stará jakási rada starších. S tou tedy jednáme.  

Mají nějaké dokumenty, které jsou v urdu nebo v arabštině, které ani oni sami neumějí přečíst – kopii nám odmítli dát. Naštěstí máme v Madya Paradesh politickou podporu (na rozdíl od Nashiku) a tak když někam přijdou, je jim dáno najevo, že nás mají nechat na pokoji. Trochu se zklidnili, ale očekáváme, co zase rada starších vymyslí. Chci jen dodat, že jim samozřejmě nejde o vůbec, ale vůbec nic  jiného než o památku jejich otců a dědů. Ale kdybychom jim dali nějaký bakšiš, tak  by na ty otce  a dědy byli ochotni hned zapomenout. Zatím se držíme a bakšiš nedáváme.

Tento příběh (který může být  bohužel také na pokračování) je názorným příkladem toho, jak Indové (a to nejen muslimové, ale i hindové a ostatní) ovládají umění těžit z tzv. nuisance faktoru, tedy z faktoru znepříjemňování života druhým. Jsou si vědomi toho, že když budou někde dostatečně dlouho opruzovat, ať už z jakéhokoliv smysluplného nebo nesmyslného důvodu, nakonec většina lidí podlehne a zaplatí. A jde jen o to, na kolik si příslušná strana cení toho, že přestanou být nuisance, a zda tedy může dojít k dohodě.

2011
Příběh dospěl k závěru po roce – vášně se uklidnily, na místo pohřebiště jsme vysázeli nějaké stromy a květiny, a rada starších požádala, abychom v továrně, až bude dostavěná,  přednostně dali uplatnění členům jejich komunity. Takže k obávaným nepokojům nakonec nedošlo.

Příběh 4

Jak se oženit (vdát) v Indii   

V Indii je 90 % sňatků tzv. zaranžovaných, tedy dohodnutých (arranged marriage), jen ve výjimečných případech se jedná o sňatek z lásky (love marriage). Pokud vztah začal láskou, tak se k tomu obě strany hrdě hlásí – ale z našeho okolí v Nashiku známe jen dva takové případy (a že známe hodně lidí a účastnili jsme se  řady svateb, které jsou vždy významnou událostí s velkým počtem hostí – minimum kolem pěti set, maximum kolem dvaceti tisíc, když se jedná o syna ministra).

Příběhy:

1.Jeden zaměstnanec nastoupil do firmy v průběhu rozvodového řízení,  což je velká výjimka. Než se rozvod uskutečnil, trvalo to skoro 4 roky a v této době by se na něj žádná indická dívka, která na sebe dbá, ani nepodívala. Když byl rozvod u konce, začal on a jeho rodiče hledat přes internet a radil se se znalcem v tomto oboru Georgem, ukazoval mu fotografie potenciálních nevěst s publikovaným chvalozpěvem na jejich ctnosti a ptal se ho, co jim říká. Nakonec se našla dívka z Bombaje, u které se zdálo, že jí status rozvedeného (a bezdětného) muže nevadí. Tak se jednoho dne objevilo před kanceláří firmy Dirk auto, z nějž vystoupili dívčini dva bratři a otec, a dožadovali se interview s Georgem. Zajímalo je, kolik potenciální manžel vydělává, jestli je to svědomitý pracovník, zda je  charakterní  a jaké jsou jeho perspektivy u firmy. George mu to nezkazil a vykreslil obraz téměř dokonalého muže.  Dnes mají tři děti, a zdá se, že se výběr povedl.  Jeho otec mezitím zemřel, ale od počátku bydleli v domě s rodiči,  přesto, že by si byl mohl dovolit vlastní dům.  Na Georgův dotaz, zda to jeho ženě nevadí, odpověděl, že je samozřejmé, že se musí o rodiče starat, bavit se s nimi a mít  s nimi minimálně aspoň jedno jídlo denně.

2.Další příběh je z Keraly. To je na jihu Indie a znamenalo to téměř automaticky, že budoucí manželka musí být také z Keraly. Hledali ji opět ženichovi  rodiče, i když v tomto případě došlo k tomu, že svou budoucí zahlédl někde na něčí svatbě. Na indické poměry je rodina moderní, nechtěli žádné věno, protože tento zvyk, který je vlastně prodejem nevěsty, odsuzují. Když nastal čas a obě rodiny se dohodly, odletěli  do Keraly k prvnímu setkání s dívkou. Všechno jsem s budoucím ženichem prožívala. V deset večer mi volal a celý rozrušený hlásil, že se se svou vyvolenou setkal a skoro dvě hodiny si povídali. Na můj dotaz, jaká je, mě úplně dostal, protože řekl: Je taková starostlivá (caring). Bude se určitě dobře starat o mé rodiče. Teprve když jsem naléhala a nutila ho k osobní výpovědi, tak mi řekl, že se mu dívka líbí a že je hezká (což také opravdu byla).  Tento vztah  před svatbou prodělal krizi, protože dívka ještě studovala (MBA) a jeden ze spolustudentů ji vinil, že se mu zpronevěřila a že se teď chce vdát za někoho jiného. Tento dřívější zřejmě zhrzený přítel (jak daleko takové přátelství v Indii může zajít si mohu jen domýšlet) obtěžoval dívku před školou a volal také novému potenciálnímu ženichovi – prostě se snažil sňatek překazit. Tím se mu skutečně podařilo budoucího manžela znejistit a zasnoubení bylo na pokraji zrušení. Moje rada byla, aby se taková věc neřešila po telefonu (pořád si volali a zřejmě se přes mobil odehrávaly srdceryvné scény), ale aby se sebral a do Keraly zaletěl – jen tak bude moci zjistit, která opravdu bije. Pokud se vyskytoval nějaký přítel v  minulosti, tak na to je třeba zapomenout (to byla tedy rada evropská, ne indická, v Indii to není tak jednoduché, ale já jsem Evropanka a nejsem schopna dávat indické rady). Hlavně se dívky musí zeptat, o koho vlastně stojí, koho má ráda, komu dává přednost. A taky jsem mu řekla, aby do toho nepletl rodiče, což sice úplně nesplnil, protože něco už jim řekl, než přišel za mnou, ale aspoň do Keraly letěl sám, ne v doprovodu rozzuřených rodičů. Abych story zkrátila, snoubenci se udobřili, moje rada byla správná, protože jsou prý spolu opravdu šťastni.

3.Další případ. Budoucí ženich znal svou nastávající  sedm let, protože to je dcera jeho strýce. Je to tedy známost nenaaranžovaná. Proč jim trvalo tak dlouho, než se vzali? Nejdřív mu umřel otec, pak byl on sám nemocný (žloutenka a něco s krvinkami), ale hlavně se nejdřív musel oženit jeho starší bratr (aby mu nepodtrhl stoličku, to je přímo nepsaný zákon). A protože si nejdřív musel vybudovat nějaké postavení  starší bratr a posléze tedy mladší bratr, chvíli to trvalo. Byla jsem na zásnubách v Nashiku a  bylo dojemné vidět, jak nevěstě v pokleku navléká prsten. O půl roku později se konala svatba.

4.Nejvíc mě před nedávnem překvapil jeden z našich  pracovníků v Mumbai,  kterého jsem považovala tak trochu za playboye. Když jsme se bavili o svatbách, řekl mi, že ho jeho rodiče vystavují tlaku, aby se už konečně oženil. V lednu se bude konat svatba jeho bratrance, a kdyby si konečně vybral jednu z nabízených nevěst, tak by mohli mít svatbu ve stejný den. „Teď je prosinec, není to trošku narychlo, udělat takové rozhodnutí na celý život, jen proto, abyste měli dvojsvatbu?“ Jen pokrčil rameny, řekl, že se snaží tlaku rodičů odolat, protože se vlastně ještě ženit nechce, i když kolem sebe vidí samé  svatby. Ale vypadal docela rezignovaně. Z dvojsvatby nakonec sešlo, ale během půlroku byl nejen zasnouben, ale i oženěn. Byli jsme na svatbě v Kanpuru, což je ve státě Uttar Pradesh, a bylo zajímavé vidět, z jakých poměrů pochází – rodina patří k Sindhům, což je národnost, která byla nejvíc postižena rozdělením Indie a Pakistánu, protože jejich vlast zůstala jen na pakistánské straně (na rozdíl na příklad od Pandžábu, kde část území zůstala na straně indické, část na pakistánské, takže pandžábci měli přece jen možnost, buď se řídit podle svého náboženství, nebo zůstat doma přesto, že tam bylo jejich náboženství v menšině). Sindhové museli odejít s prázdnýma rukama, indická vláda se jim časem aspoň snažila dát nějaké ubytování (původně byli  v uprchlických táborech), ale jinak začínali od píky, úplně z ničeho.  To byl také osud dědečka a babičky našeho zaměstnance,  otec se už narodil v Indii, těsně po rozdělení. A syn odešel z provinčních poměrů do Bombaje, vystudoval a dobře se uchytil.

5.Další příběh je také  z prostředí Sindhů. Ti dva se poznali ve vlaku a zamilovali se do sebe. Že jsou Sindhové, se pozná podle toho, že jejich příjmení končí na –ani -  jako například Merani, Dalwani, Gellani, Jeswani, Kalwani atd.). Jak už jsem se zmínila, Sindh je jedna ze čtyř provincií Pakistánu a většinu této provincie obývali Sindhové hindského náboženství, kteří po vzniku samostatného Pakistánu (rozdělení Indie 1947) museli všechno nechat a uprchnout do Indie. Jsou považováni za vzdělané, tolerantní,  vytrvalé a schopné obchodníky – to asi museli být, když chtěli přežít. Ale jak to tak bývá, každá taková charakteristika je příliš zevšeobecňující a nemusí platit  vždycky. Takže jeden Sindh potkal dívku, jejíž rodina  k Sindhům nepatřila.  Jak mi  bylo vysvětleno,   podkasta dívky byla na nižší úrovni (oba jsou samozřejmě Hindové),  ale přesto, nebo právě proto, byli to právě rodiče dívky, kteří byli  rezolutně proti sňatku. Nejdřív její otec prohlásil, že ženich  musí mít vlastní dům. Z lásky si tedy chlapec  vzal hypotéku a koupil v Nashiku dům. Pak  otec pozval astrologa a ten vyvěštil, že zatím tomuto svazku nejsou hvězdy nakloněny, je třeba počkat, až se třeba planety dostanou do jiné polohy. Oba zamilovaní se  tedy rozhodli vyčkat. Mezitím se však začala naštvávat ženichova  rodina, asi se urazili, že dívčiným rodičům není jejich syn dost dobrý. Zvlášť maminka byla proti, ale jednoho dne chlapec  vítězoslavně oznámil, že přemluvil tatínka a ten to už s maminkou zařídí. Jediné řešení, jak se dopracovat ke svatbě jiným způsobem,  by bylo, odejít někam  a strávit ve společném prostoru s dívkou  čtyřiadvacet hodin, ať už by spolu něco měli nebo ne, pak už by tedy nebyla cesta zpátky, hlavně ne pro dívku. Ale mladí zamilovaní chtěli nejdříve vyčerpat všechny „mírové“ prostředky a dohodnout se s rodinami po dobrém, protože roztržka s rodinou a s tradicemi je v Indii mnohem horší než u nás.  Přesto byl původně zamilovaný chlapec  rozhodnut jít až do extrému a za sňatek se svou vyvolenou bojovat.  V lednu říkal, že to do konce roku určitě vyřeší, a pak jsem trochu ztratila přehled.

Přišel listopad a náhle jsme dostali pozvání na svatbu. Tak konečně, pomyslela jsem si. Byla jsem ovšem vyvedena z omylu. Budoucí partner  nevydržel tlak rodičů, s dívkou se rozešel a nechal rodiče, ať mu tedy najdou nějakou jinou podle svých představ. Což tedy znamená, že dívka byla nechána na ocet – v Indii  opravdový problém, protože všichni v celém sousedství o ní vědí, že tři nebo čtyři roky už s někým  „chodila“. Jediné řešení by bylo, kdyby se odstěhovala někam, kde ji nikdo nezná, jinak se prý už nevdá. Mládenec ji tedy  zradil, ale zda udělal dobře (tedy aspoň pro sebe), se teprve ukáže.  Byli jsme na jeho svatbě s tou naranžovanou nevěstou,  a ještě nikdy jsem neviděla, že by se snoubenci k sobě chovali tak cize.

Z indických novomanželů nemusí vždy zrovna prýštit štěstí jako tomu bývá při sňatcích z lásky v Evropě, nejenže jsou sňatky domluvené, ale rituály probíhají několik dní a snoubenci už mohou být tak vyčerpáni, že se dokážou jen uměle usmívat. Ale aby se novomanželé k sobě chovali tak nepřítomně,  to jsem taky ještě neviděla. Při fotografování měli tendenci stát půl metru od sebe. Když někdo řekl, jděte k sobě blíž, tak popošli blíž, když někdo řekl ženichovi, aby dal nevěstě  ruku kolem ramen, tak to udělal. Tak, jak ženicha znám, má optimistickou povahu, a  na svatbě vypadal jen  rezignovaně a nikoliv nešťastně, ale dívka se ani jednou za celou dobu neusmála. Takže tím pádem nevím, zda nebyla ke sňatku  třeba taky dotlačena proti své vůli.  A musím říct, že k mému velkému překvapení si toho všimli i další kolegové, protože prý se snažili s dívkou navázat nějaký kontakt, promluvit, zažertovat – ale ona celou dobu zachovala  kamenný obličej. Těžko říct, třeba si na sebe zvyknou, jak je tomu i v jiných případech. Ale dobrý začátek společného života to v tomto případě tedy nebyl.
Postupem času jsem se dozvěděla, že ti dva nějak našli způsob, jak spolu existovat. Manželka mu prý každý den dělá ráno snídani a stará se o něj, manžel pěkně kvete a přibral na váze. Tak snad to nakonec nebude příběh tragický J

Shrnutí. U dalších zaměstnanců nevím podrobnosti, ale pět z nich naprosto bez problémů „přiznalo“ dohodnutou svatbu. Abych to nakonec shrnula a uvedla své názory na pravou míru. Je nemožné posoudit, zda indický systém seznamování vytváří víc nebo méně šťastných manželství než v Evropě. Všechno má své pro a proti. V Evropě někteří mladí lidé těžko hledají partnera – třeba by uvítali, kdyby rodičům společenské konvence umožnili do toho hledání zasahovat. V Indii je méně rozvodů – ale to nic neznamená, protože pod povrch manželství není vidět a ekonomické poměry a předsudky ženám často  znemožňují se rozvést, i kdyby chtěly.  Ale také v Evropě, kde se lidé nemusí brát, nikdo je k tomu nenutí,  a když se berou, mohou se  brát opravdu z lásky, není  nízké procento šťastných manželství a velké procento rozvodů povzbuzující vizitkou.  Faktem je, že pro evropskou kulturu je představa, že by rodiče tak brutálně zasahovali do něčeho tak osobního, jako je výběr partnera, nemožná.  Pro indickou kulturu je zase nemožná představa, že by se děti brutálně  neohlíželi na názor rodičů. Možná, že nějaká střední cesta by nebyla  od věci :-)