Mumbai-Bombaj

Bombaj 1970 - Mumbai 2013

Dějiny.  Na území dnešní Mumbai se kdysi rozkládalo  souostroví sedmi ostrovů, které byly ovládány v průběhu staletí několik po sobě jdoucími hinduistickými dynastiemi.  V r. 1348 ostrovy anektovali muslimští vládci státu Gujarat (Gujaratský sultanát existoval  v letech 1391-1534), ale protože se obávali rostoucí síly mogulských císařů (císař Humayun), požádali o ochranu Portugalce. Podepsali s nimi Basseinskou smlouvu, podle které sedm ostrovů Bombaje plus město Bassein bylo předáno pod portugalskou správu. Portugalci podporovali zakládání  římsko-katolických církevních řádů, postavili mnoho kostelů a vybudovali opevnění města. Pro významnou strategickou polohu museli však  o Bombaj neustále bojovat s Brity. Spory byly ukončeny v  roce 1661, kdy se král Charles II. anglický  oženil s dcerou krále Jana IV. portugalského Kateřinou  Braganza,  a získal Bombay jako Kateřinino věno.
V roce 1668 podepsal  Charles II. Královskou chartu, kterou byla  Bombaj převedena na britskou Východoindickou společnost.  K jejím zásluhám patřilo založení mincovny, tiskárny a podpora Bombaje jako centra obchodu. V roce 1673 musela společnost vzdorovat útoku Holanďanů, ale  smlouva uzavřená ve Westminsteru mezi Anglií a Holandskem v následujícím roce ulevila britským osadníkům od dalších holandských hrozeb.

Další hrozbou  britské nadvlády v Bombaji se však stali  Marathové, hinduističtí vládci,  jejichž říše se v této oblasti rozprostírala v letech 1674-1818 . Tři  Anglo-marathské války skončily porážkou Marathů  v roce 1818, kdy Marathové museli  britské Východoindické společnosti přenechat kontrolu nad většinou Indie. 19. století pak přineslo Bombaji  pokrok v oblasti ekonomiky i rozvoje vzdělávacích institucí.  Sedm ostrovů bylo spojeno do jednoho a vytvořilo tzv. Starou Bombaj, došlo k uskutečnění řady důležitých  projektů jako otevření Bombajské banky (Bank of Bombay), Vysoké školy  mediciny (Grant Medical College),  Bombajské university (University of Bombay), zahrad královny Victorie, zahájení provozu  první indické železniční trati mezi Bombají a Thane, ukončené nádražím pojmenovaném po královně Victorii (Victoria Terminus),  začaly jezdit první tramvaje, rozrostl se přístav a jako první velké průmyslové odvětví byly vybudovány  továrny na zpracování bavlny.   

V 20. století se Bombaj stala pro Brity důležitým přístavem jak v první, tak v druhé světové válce.  Město bylo svědkem velkého přesunu vojáků,  zásob, zbraní a průmyslového zboží . Po skončení druhé světové války  zesílil boj Indů o nezávislost,  kterou země získala v roce 1947. Poslední britský pěší prapor opustil Bombaj přes Bránu Indie 28.února 1948.

Na nábřeží

Obyvatelstvo. Mumbai je hlavní město státu Maharashtra. Podle sčítání lidu 2011  byla populace Mumbai  kolem 13 milionů , ale neoficiálně je počet určitě  alespoň dvojnásobný. Jen počet obyvatel slumů žijících v Mumbai  se odhaduje na 9 milionů.  Možnosti města přitahují migranty ze všech částí Indie a přetvářejí město v tavící kotlík mnoha komunit a kultur. Proto je zde také možno vidět tolik kostelů, mešit, hinduistických templů, synagog a džinistických chrámů.  

Džinistický chrám

 
Mešita Haji Ali na poloostrově v moři

Starý hinduistický templ

Hotely, nemovitosti.  Město patří k nejdražším na světě. Ceny nemovitostí - dokonce i malých bytů k pronájmu či na prodej - jsou vysoké, stejně jako  sazby hotelových pokojů v dobré kvalitě. Důvodem toho je nedostatek prostoru, jehož důsledkem je vysoká cena pozemků. Pětihvězdičkové hotely, které často užívají stavební prvky převzaté z paláců mogulů a maharadžů, však bývají v Mumbai  jedinou oázou klidu. 

Hotel Leela (recepce), hotel Renaissance (sloní sprchy), hotel Taj Mahal (nádvoří)

Bohatství a chudoba. V Mumbai nejvíce šokuje kontrast neuvěřitelného bohatství a chudoby. Jak je známo,  nerovné rozdělení bohatství je typické pro většinu světových velkoměst, ale nikde není vidět v tak bezprostřední blízkosti. Cesta do luxusního apartmá hotelu Leela nebo Hyatt vede kolem chudinských čtvrtí, které zde rostou jako houby po dešti. Indická vláda učinila několik pokusů o vyřešení tohoto problému, který je ovšem velmi složitý a nikdo neví, jak na to.  Slumy zabírají velké plochy, proto vláda rozhodla dát pozemek, na němž je slum,  developerům a stavebním firmám  pod podmínkou,  že nejdřív zadarmo postaví slušné bydlení  pro  obyvatele chatrčí, přestěhují je do těchto domů a zbytek pozemku pak mohou využít pro komerční účely. Protože pozemky jsou v Mumbai velmi drahé, experti se domnívali, že by to mohlo fungovat, dokonce byla tato metoda nazvána Bombajský model. Ale nefunguje to. Chudí obyvatelé slumů byli přestěhováni do výškových budov, které potřebují údržbu a nikdo nedomyslel do důsledků, jak by to mělo probíhat. Jako první přestaly fungovat výtahy a lidé museli chodit pěšky do dvacátého patra. Pak začaly problémy se sanitárním systémem, prasklými trubkami, na chodbách se začaly hromadit odpadky. Někteří vykutálení obyvatelé slumů byt, který dostali zadarmo, obratem prodali a postavili si chatrč jako součást nového slumu za rohem. Problém je i v tom, že není možné tyto lidi přesunout na okraj velkoměsta, protože slumy se nacházejí na místě jejich obživy – vykonávají různé podřadné  práce, jako úklid, služby, sběr odpadu a jeho recyklaci, někteří mají rikšu a taxikaří.  Takže, Bombajský model se neosvědčil a extrémní bohatství zůstává v centru města vedle extrémní chudoby i nadále.
Bombaj jsem navštívila  poprvé v roce 1970.  Je smutné vidět, že přes všechnu prosperitu a rozvoj zůstávají obrázky chudoby z ulic města velmi podobné, jako tomu bylo téměř před 45 lety.

   
Ulice Bombaje 1970

Život města se odehrává většinou venku,  na ulicích. Malé stánky  prodávají věci každodenní potřeby, poskytují služby jako čištění bot, stříhání vlasů nebo dokonce trhání zubů.  Indům nevadí déšť a vyskytují se na ulicích i v době monzunových lijáků (červen až září).

Ulice Mumbai 2013

Infrastruktura.  Mumbai  praská ve švech – kapacitě nestačí ani letiště – momentálně se blíží dokončení nová odbavovací hala, ani městská doprava – momentálně se staví metro, ani přístav -  kam připlouvají lodě z celého světa a který musí odbavovat dvakrát tolik zboží než nakolik byl postaven.  
Z přístavu v Bombaji jsme se v roce 1970 vydali na zpáteční cestu do Evropy  nákladní lodí, která se deset dní plavila do iráckého přístavu Basra. Teprve dodatečně jsme pochopili, proč kapitán lodi trval na tom, abychom si zakoupili kajutu - na palubě lodi bychom asi plavbu těžko přežili. Přístav jsem znovu navštívila  když jsme při jedné výjimečné příležitosti nakládali  žoky s Pozzocretem přímo na loď, nikoliv v kontejnerech –  změnil se a vyrostl ovšem tak, že jsem už nic nepoznávala.

1970 - na palubě lodi odplouvající z bombajského přístavu do Basry- Sbohem, Indie..

2010 - nakládání žoků zpracovaného popílku "Pozzocrete" v bombajském přístavu

Život v Mumbai. V posledních dvou desetiletích nebyla situace v Mumbai vždy  poklidná, diskriminační tendence i proti vlastnímu obyvatelstvu, ať už ze severu nebo z jihu, zesílily a byly podporovány různými politickými stranami, které se důrazem na lokální patriotismus snaží získávat hlasy. V r. 1996 prosadilo vedení  nacionalistické strany Shiv Sena  změnu názvu Bombaj na Mumbai pod záminkou, že starý název je nechtěné dědictví britské koloniální nadvlády. Shiv Sena však chtěla hlavně skoncovat  s termínem Bollywood (spojení názvu města Bombay a Hollywood), což je označení jednoho z největších  filmových studií  na světě (filmy se natáčejí v hindštině).  Zrušit  Bollywood se však nepodařilo, prosperuje dál a zřejmě je Shiv Senou i nadále považován za semeniště všech neřestí.
Násilí.  Indie bohužel  pozapomněla na odkaz  Mahátmy Gándhího, jehož učení bylo založeno na nenásilí a pasívním odporu proti zlořádům. Počet násilných nábožensky motivovaných akcí  v Bombaji  se v devadesátých letech zvýšil zvláště po demolici mešity Babri Masjid  v Ayodhya (stát Uttar Pradesh). Na místě, které je považováno za  rodiště hinduistického boha Ramy, postavil mogul Babur v roce 1528 mešitu. Zfanatizovaný dav mešitu v roce 1992 zničil, což vyvolalo  nepokoje mezi hindy a muslimy, v nichž přišlo o život víc než tisíc osob (1992-93).

V roce 1993 došlo k sérii 13 koordinovaných bombových útoků  organizovaných islámskými extremisty  ve spolupráci  s bombajským podsvětím, které měly  za následek četná  úmrtí a zranění. Více než 200 lidí bylo zabito a přes 700 zraněno při explozi ve vlacích příměstské dopravy v roce 2006. V r.  2008 provedl tým ozbrojených teroristů sérii  deseti koordinovaných útoků na historické budovy a prestižní hotely (Taj Mahal a Oberoi), které způsobily smrt více než dvou set osob, mnoho zranění a značné materiální škody na historických budovách. V roce 2011 došlo k dalším výbuchům  u budovy Opery, na Zaveri bazaru a ve čtvrti Dadar.
Pokud jde o teroristický útok v roce 2008, ochránila George jen jeho dobrá karma. V  kritickou noc měl jet do Mumbai na soudní jednání a přespat v hotelu Oberoi.  Soud však na poslední chvíli přeložil počátek jednání z ranních na odpolední hodiny, a proto se rozhodl, že vyrazí  z Nashiku teprve dopoledne a nebude v Mumbai přenocovat. Když už byl toho dne na půl cesty do Mumbai, přišla zpráva,  že celé město se nachází v chaosu, soudy, školy a vládní budovy jsou zavřeny a  teroristé  vnikli do hotelů  Taj a Oberoi, kde prohlížejí pokoje a vraždí hosty. V Taj Mahalu,  který je jedním ze symbolů města, vypukl současně požár. Devět teroristů,  údajně připluvších  přes moře, drželo své pozice po tři dny a byli nakonec všichni kromě jednoho zastřeleni -  přeživší byl  postaven před soud a odsouzen k smrti.   Od té doby všechny hlavní hotely v Mumbai  aplikují při vstupu vysoká bezpečnostní opatření.

Hotel Taj Mahal - 1970, 2008

Čtvrť Powai. Mumbai se nachází asi 180 km od našeho hlavního sídla v Nashiku . Navštěvujeme  město poměrně často, většinou služebně, při odletech do Evropy, ale i soukromě.  Jedno z moderních předměstí Mumbai se nazývá Powai – zde jsme si pronajali  byt v 18. patře výškové budovy  s výhledem na powajské jezero.  Vybudování čtvrti Powai je příkladem současného  stavebního boomu v Indii,  před patnácti lety se v těchto místech nacházelo jen několik málo domů.  Developer a zároveň stavebník  firma Hiranandani  byla jedním z prvních zákazníků, kteří začali používat  náš produkt Pozzocrete pro zlepšení kvality betonu. Powai se skládá převážně z mrakodrapů postavených v historizujícím stylu starých Řeků a Římanů, eventuelně ve stylu neorenesance,  což vypadá  v indickém prostředí trochu zvláštně. Čtvrť byla však řádně naplánována, jsou tam chodníky pro chodce umožňující procházky a prohlížení výkladních skříní (což není v indických městech samozřejmostí), školy a nemocnice.  Zastoupena je většina mezinárodních řetězců  kaváren, rychlého občerstvení a restaurací, v obchodních centrech jsou butiky všech světových značek.

 
Čtvrť Powai, jezero

Móda. V buticích v Powai se prodává také indická móda vysoké kvality. Muži nosí indické oblečení většinou jen při slavnostních příležitostech, jinak přešli na džíny a trička nebo západní typ obleků.  Nicméně na svatbu  obléká  většina ženichů  sherwani (dlouhý kabát  bohatě vyšívaný zlatem s Nehru límečkem (stojáčkem), který  je doplněn  těsně přiléhajícími  kalhotami (churidars) a špičatými botami.   Ženy nosí ve státě Maharashtra  stále převážně sárí. Tento pruh látky různé délky,  který se jen omotává kolem těla a je doplněn bolerkem, ponechává  část zad holou a vypadá dobře na ženách každého věku. Dokonce ženy těžce pracující na stavbách se v něm nesou pružně  jako královny.  Sárí žen z vyšších tříd bývá ovšem buď hedvábné nebo bohatě vyšívané. Mladé dívky si oblékají často tzv. pandžábí oblek, skládající se z volných kalhot (zvaných salwar) a tuniky zvané kurta (nebo kamíz). Doplněk tvoří dupatta (dlouhý šál či závoj).  Tento typ oblečení je jakousi náhradou za západní džíny a tričko. Samozřejmě, že  zejména v Mumbai a dalších velkých městech  jsou k vidění také ženy oblečené po evropsku. Nicméně je velmi vzácné vidět minisukně nebo šortky. Když jsem byla v Indii v sedmdesátých letech, naprostá většina studentek měla mini šaty. Z toho pravděpodobně vyplývá, že pokud jde o oblečení, stala se indická společnost v posledních desetiletích konzervativnější.

   
Kupování indických šatů, barevná indická svatební móda

Pamětihodnosti
Hlavním symbolem Bombaje zůstává Brána Indie s legendárním hotelem Taj Mahal na pobřeží Indického oceánu. Brána Indie byla postavena v indo-saracénském slohu  na památku přistání  krále George V. a královny Mary, kteří navštívili Indii v roce 1911. Je to impozantní 26 m vysoký čedičový oblouk.
V dřívějších dobách to byla první stavba, kterou  návštěvníci přijíždějící lodí do Bombaje, spatřili, a proto se stal, podobně jako Socha svobody v New Yorku, symbolem města.  

Brána Indie

Mnoho zajímavých budov bylo postaveno podle návrhu britských architektů  na počátku 20. století : Hlavní pošta  (s charakteristickou kopulí,  dokončená 1904, postavená z černého čediče s lemováním ze žlutého kamene a doplněna bílými kameny),  Centrální nádraží Mumbai, nebo Muzeum  prince Waleského (největší muzeum umístěné uprostřed palem a udržované zahrady, postavené  v indo–saracenském  stylu s prvky mogulské, maharatské a džinistické architektury).

Nádraží, pošta, muzeum prince z Walesu

Jedno z nejoblíbenějších výletních míst je ostrov Elephanta,  kde se nacházejí jeskyně stejného jména.  Skládají se z pěti hinduistických  a dvou budhistických jeskyní.  Hinduistické jeskyně mají z kamene vytesané sochy zasvěcené bohu Šivovi.  Jeskyně pocházejí z  5. až 8. století a byly prohlášeny dědictvím UNESCO.
 

Ostrov Elephanta

Příkladem neobarokní architektury zkopírované z Evropy je vila Mittal milionáře Ashoka Mittala na poloostrově  Mandwa. Byli jsme pozváni k její návštěvě Evropskou obchodní komorou, výlet začínal lodí od Brány Indie. Vila nás přenesla do zcela jiného světa -  další příklad rozporů, které jsou v Mumbai k vidění.

Baroko v Mumbai

Shrnutí: Někdy  jsme přemýšleli, jaký by  byl náš život  ve „městě, které nikdy nespí". Pokud bychom místo v Nashiku  žili v Mumbai, což samozřejmě mohla částečně být naše volba, měli bychom k dispozici všechny kulturní vymoženosti, včetně divadelních představení v angličtině, koncertů vážné hudby a rušného společenského života, soustředěného hlavně kolem britského velvyslanectví.  Ale za všechno se platí – žít v Mumbai znamená smířit se s věčným hlukem, znečištěným vzduchem, protrpět si každodenně nikdy nekončící dopravní zácpy, lidmi přeplněné ulice a zvýšenou míru kriminality .  A také člověk musí přijmout každodenní pohled na už zmíněný kontrast mezi bohatstvím a chudobou. Na jedné straně dvacetisedmipatrový „rodinný dům“ Antilia patřící nejbohatšímu muži v Indii Mukeshovi Ambanimu (majoritní akcionář společnosti Reliance Industries s osobním majetkem kolem 22 miliard dolarů) stál prý kolem miliardy dolarů a je to prý nejdražší soukromý dům v historii.  K dispozici je výtah pro automobily, který staví v každém patře, takže autem zajedete téměř až do bytu.  Každé patro má bazén. V podzemí jsou tři patra garáží, aby se tam všechna rodinou vlastněná auta vešla a nechybí přistávací plocha pro tři helikoptéry. Jestli jsou v koupelnách zlaté kohoutky, to nevím.  V okolí se však rozprostírají chudinské čtvrti,  kde lidé žijí v chatrčích z trapézových plechů nebo jen pod plachtou,  bez kanalizace, s nedostatkem pitné vody a bez elektřiny, pokud si ji ilegálně neukradnou z okolních stožárů.  To je typický příklad indických rozporů,  které byly popsány v mnoha zajímavých knihách  o Mumbai,  jako například v „Dětech půlnoci“ od Salmana Rushdieho, v „Milionáři z chatrče“ Vikase Swarupa nebo příběhu australského trestance „Shantaram“ od Gregoryho Davida Robertse.   

Kontrasty Mumbai